Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ako fanúšik tvorby režiséra Georga A. Romera a jemu podobných som sa potešil, keď som sa dopočul, že sa chystá zombiefilm z hollywoodskej produkcie a dokonca s Bradom Pittom v hlavnej úlohe. No skôr ako prišiel do našich kín, narazil som na rovnomennú knihu, ktorá bola inšpiráciou pre filmárov.
Kniha je písana historicko-dokumentačným štýlom. Ústrednou, hoci nenápadnou postavou je zamestananec OSN, ktorý spovedá tých, čo prežili svetovú vojnu so zombie: od celkom obyčajných obyvateľov, cez pešiakov až po generálov a rôznych politikov.
Každy z nich poskytuje rôzne pohľady na udalosti, ktoré ovplyvnili životy miliárd ľudí na planéte. Čriepky spomienok sú vyskladané do jedného spektakulárneho pohľadu na celkové udalosti. Všetci spovedaní, hoci z istého pohľadu by sme ich mohli nazvať hrdinami, sú vlastne obeťami popisovaného konfliktu.
Max Brooks, mimochodom syn slávnejšieho otca Mela Brooksa, postavil knihu na stupňovaní napätia, pričom doslova vťahuje čitateľa do deja. Len počkajte, ako sa po prečítani diela budete okolo seba s obavami obzerať...
Naproti tomu filmový príbeh s rovnakým názvom nám prínáša príbeh zamestnanca OSN, ktorého úlohou je riešiť rôzne neriešiteľné problémy na celej planéte a počas svetovej vojny so zombie dostane za úlohu nájsťzdroj nákazy.
Ide viac-menej o akýsi pohľad na činnosť jedného hrdinu, ktorého schopnosti zachraňujú ľudí na celej planéte - nebyť neho, ľudstvo je stratené. Tento spektakulárny prístup by som sám o sebe ešte dokázal prekusnúť, ale do kolien ma dostali šprintujúci, skákajúci a šplhajúci sa zombie, čo je nielen v rozpore s knižnou predlohou, ale aj so zvykom žánru.
Áno, máte pravdu, aj vo filmoch Georga A. Romera a jeho nasledovníkov sa najde niekoľko „prešľapov“, no v prípade tohto filmu ide skôr o do neba volajúcu absurdnosť a nezdá sa, že by išlo zo strany autorov a akýsi pokus o paródiu.
Samozrejme, že v oboch prípadoch nejde o žiadne skvosty ašpirujúce na umelecké ocenenia, ale v rámci žánru poráža papierová verzia poráža tú „celuloidovú“ doslova na hlavu.
Film Marca Fostera ako taký nie je zlý, dokonaca z vizuálneho hľadiska vcelku zaujímavý - veď ktorý z doterajších filmových tvorcov do tohto žánru vrazil toľko prachov? - a jeho podstatou dokonca nie sú ani akčné scény.
Režisér čerpal z atmosféry strachu, na ktorú bol odborníkom už viackrát spomínaný Romero, ale keď dôjde na tie nezmyselné pohyby zombie, tak to v mojich očiach strháva film o niekoľko tried nižšie.
Na fakt, že knihy zväčša s prehľadom porážajú svoje filmové adaptácie, sme si už zvykli. Ale že to tentokrát pôjde až takto ľahko, to som veru nečakal...
JINÉ POHLEDY
RIP
7,5 / 10
Nečetl jsem knihu a myslím, že to vůbec nevadí. Po dlouhé době jsem se v kině ani na chvilku nenudil. Pro mě je „Světová válka Z“ netradiční akční zombie podívaná, která není úplně hloupá a integrované rodinné drama nijak neruší akční řežbu v Izraeli nebo následující hororové scény v laborkách. Nerušili mě vlastně ani trochu křečovité scénáristické zvraty a i to úsměvné cvakání zubů u nemrtvých na konci jsem přežil. Pro mě jeden z nejlepších akčních zombie filmů.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.